Musí být šetřeno podstaty a smyslu svobody projevu a musejí být zabezpečeny rovné podmínky pro šíření informací i pro jejich vyhledávání. Zejména z důvodu politické soutěže nebo politických diskusí, které jsou vedeny ve společnosti. Uvědomují si ti, kteří hrnou do občanů teorii jedné absolutní pravdy, že se vydávají na zcestí, které může mít pro společnost neblahé důsledky? Nadace železné opony uspořádala v Praze diskusi o pravdě, které se zúčastnil také prof. Aleš Gerloch z Katedry ústavního práva Univerzity Karlovy. ParlamentníListy.cz zaznamenaly jeho vystoupení.

„Svobodu projevu máme zakotvenou v ústavě v článku 17 a právo na informace. Svoboda projevu je širší než svoboda slova nebo tisková svoboda. Svoboda projevu je zaručena ve všech formách. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem a svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat projev a informace bez ohledu na hranice státu. To zakotvuje širokou míru svobody jako politického práva. A tím se navazuje na právo na informace. Cenzura je nepřípustná,“ zdůraznil pan profesor. „Toto je jeden z výsledků listopadu 1989, kdy byla Listina základních práv a svobod přijata pod vlivem tehdejších změn. Nejde jen o cenzuru předběžnou, jak je nejčastěji chápána, ale i průběžná i následná. Otázkou je, co je cenzura. Někdo se třeba dožaduje toho, aby zveřejnili nějaký jeho článek v novinách nebo aby mohl s něčím vystoupit v televizi nebo v rozhlase. Určitý způsob regulace se nepovažuje za cenzuru. Je to dnes otázka daleko větších možností zveřejňovat své názory na internetu a z druhé strany editorské politiky je důležité, aby byla zachována pluralita. To je, aby tu bylo více možností působení a nebyla tu nějaká monopolizace pravdy.“

Cenzurou se podle profesora Gerlocha rozumí zásah veřejné moci, zejména státní, „…který zasahuje proti šíření určitých informací. To je do jisté míry omezeno následujícím odstavcem. Svobodu slova je možné omezit zákonem, jde–li o opatření v demokratické společnosti nezbytná – toto slovo je klíčové. Pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. To znamená, že musí být vždy prokázáno, a to již v zákonné úpravě, že je určitá nezbytnost omezení. To může být zpochybněno, například z hlediska přezkumu ústavnosti zákona, tak konkrétních rozhodnutí správních úřadů, soudů a podobně. Existuje tedy také soudní ochrana, která je více či méně efektivní.“

Profesor Gerloch dále pokračoval slovy: „V té souvislosti se v článku 15 zdůrazňuje, že svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. Rovněž svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tyto svobody nemohou být omezeny. Na rozdíl od svobody projevu… Omezení v umělecké sféře nejsou možná – možná jsou ve svobodě projevu.“

Je tu ale odstavec 4 Listiny základních práv a svobod, který říká, že musí být šetřeno podstaty a smyslu práva. „Omezení nesmějí být zneužívána. To je velmi důležité a týká se všeho možného, byť i zákonného omezení. Musí být tedy šetřeno podstaty a smyslu svobody projevu a musejí být zabezpečeny rovné podmínky pro šíření informací i pro jejich vyhledávání. Zejména z důvodu politické soutěže nebo politických diskusí, které jsou vedeny ve společnosti. Je třeba připustit, že existuje důležitý další právní pojem, který se netýká jen svobody projevu. To je zneužití práva. Jak existuje zneužití úřední moci, a tím tedy i zneužití omezujících ustanovení, která mohou být i zákonodárcem nastavena neústavně anebo byla neústavně aplikována v zákoně.“

Podle profesora existuje samozřejmě možnost zneužití práva. „Za to se považuje využití určitých nejasností a mezer v úpravě, aby byl zachován účel, který není sledován zákonnou nebo ústavní úpravou. Důležité je, že toto právo podmiňuje další práva, zejména politická. Bez toho, aby byla umožněna široká diskuse a pluralita názorů, by vlastně velmi poklesl význam dalších práv, zejména volebního, sdružovacího, shromažďovacího a podobně.“

„Pokud jde o zákonné meze práv, existují dva druhy,“ uvedl Gerloch. „Jednak soukromo–právní omezení. Například budete o někom tvrdit nějaké nepravdivé údaje, které budou poškozovat jeho pověst. Je zde ochrana jeho osobnosti a lze se domáhat soukromo–právní cestou a máme i trestný čin pomluvy, který může za určitých podmínek přerůst do trestně právní roviny. Jsou tedy nastaveny meze proti šíření dezinformací, nepravdivých údajů, které mohou být i bez politické konotace.“

„A pak máme trestně právní meze, kterých je poměrně hodně. První se týká hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. Kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, rasu, etnickou skupinu nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, politické skupině, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Obdobně je to podněcování k nenávisti vůči skupině z výše uvedených důvodů. A pak je trestný čin šíření poplašné zprávy: Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva, nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. A samozřejmě jsou pak i kvalifikované přísnější trestní sazby,“ konstatoval Aleš Gerloch.

„Existuje poměrně velká škála verbálních trestných činů. Zárukou by mělo být, že co je v konkrétním případě trestné, o tom rozhoduje soud. A je to ustanoveno na principu zavinění a často se dokládá úmysl. Je poměrně široká soudní ochrana. Předpokládáme, že jde o nezávislé soudy.“

„Jsme svědky, že dochází častěji než dříve ze strany vyšetřovatelů policie nebo ze strany státního zastupitelství ke kriminalizaci určitého jednání, ale soudy nezřídka po delší době dospějí k tomu, že žádný trestný čin se nestal.“

„Připomněl bych také článek 23 listiny, který pro krajní případ počítá s tím, že se občané mohou postavit na odpor proti každému, kdo by odstraňoval řád lidských práv, který je listinou zakotven. Pokud není možná zákonná ochrana a činnost ústavních orgánů je znemožněna. Je to prostředek výjimečný a krajní, který počítá s tím, že není možné se domoci ochrany zákonnými prostředky u těch institucí, které jsou k tomu vytvořeny a nezbývá tedy než sáhnout k tomuto právu,“ konstatoval ústavní právník Gerloch.

„Je otázka, jak hodnotit určité názory, výroky jako pravdivé či nepravdivé. Nejlepší je empirické poznání, ale často bezprostředně není a je třeba sáhnout k racionálním prostředkům. V podstatě se to týká deduktivního postoje, kdy z premis vyvozujeme některé závěry, a pokud tyto premisy jsou nepravdivé, tak i závěry samozřejmě budou nepravdivé. Když například jednáme z pozice víry, je těžko přijímat závěr, který je takto činěn. Velmi složitou otázkou je použití metody abstrakce. Otázkou stále je, co je podstatné a co nikoliv. Často jsou důležité informace sdělovány v nějakém posunutém kontextu, kdy je vynechána určitá část a pak záměr je vlastně nesprávný, i když logicky vzato se tu postupuje formálně správně.“

„V těchto případech musí platit presumce pravdivosti. Obecně platí zásada, že se v případě pochybností rozhoduje ve prospěch svobody. Je–li pochybnost, zda určité tvrzení je pravdivé nebo není, musí se vycházet z toho, že je pravdivé a ne z opaku a opak je tedy vyloženě dokázán, že jde o nepravdu.“